Cukr nebo umělá sladidla ?

Před pár týdny se objevila v tisku a řadě dalších médiích informace o škodlivosti aspartamu, který je dlouhodobě využíván jako jedno z nejčastějších umělých sladidel. Celý tento příběh mne vrátil asi o 25 let zpět, kdy jsem u jedné nejmenované západoevropské firmy absolvoval školení právě o tomto sladidle, jelikož jsme se v té době stali jejím výhradním distributorem v řadě východoevropských zemí.

Neumím si už pochopitelně vybavit všechny detaily, ale to podstatné si pamatuji. I když už v té době existovaly určité pochybnosti a diskuze o případné škodlivosti tohoto produktu, zejména jako potencionálním zdroji fenylalaninu, byli jsme ujištěni, že jsou to jen marketingové hrátky jejich konkurentů. Naši školitelé se pochopitelně také odvolávali na tehdejší stanoviska americké organizace FDA (Food and Drug Administration), která schvaluje veškeré látky užívané pro potravinářský průmysl. Já si jako trochu zarážející informaci pamatuji to, že byl tehdy aspartam povolen pro tekuté výrobky a nebyl povolen pro výrobky práškové. Možná tomu bylo opačně, ale tuto případnou nepřesnost mi prosím odpusťte, protože není až tak důležitá.

Další zajímavou informaci jsem slyšel od odborníků na potraviny, kde někteří mají obecné pochybnosti o umělých sladidlech jako takových, bez ohledu na to o jakou látku se zrovna jedná. Jde o to, že lidský organismus je vývojově historicky navyklý při konzumaci sladkého získat také okamžitou energii, což je známý případ pro všechny rodiče, kteří si pamatují jak jejich děti začaly být divoké po konzumaci čokolády nebo něčeho jiného sladkého. V případě požití umělých sladidel, je ale mozek potažmo organismus velmi zmaten, protože sice dostává sladké, ale žádnou energii a neumí si s touto kombinací poradit.

Nejsem žádným odborníkem na potraviny a dovedu si představit, že někteří z vás nemusí se mnou souhlasit, nicméně já osobně bych asi po všech těch zkušenostech dával přednost obyčejnému cukru. Je sice v mnoha případech méně sladký než řada umělých sladidel, ale nemusíte u něj řešit žádné další vlastnosti jako "aftertaste", pocit hořkosti nebo zmíněnou případnou škodlivost. Pochopitelně si asi musíme hlídat množství, které do sebe dostaneme, protože jde přece jen o poměrně významná množství kalorií. Navíc mám pocit, že řada informací, které o umělých sladidlech dostáváme z různých zdrojů, jsou v mnoha případech ovlivněny marketingovým cílem výrobce nebo prodejce. Jsem si vědom, že existují choroby, kde hraje cukr významnou roli a jeho konzumace je nedoporučována nebo dokonce nemožná, ale to se bavíme o výjimkách a specifických případech, kde nějaká alternativa k cukru je potřebná.

O vlivu marketingu na náš život se chystám brzy napsat nějaký další příspěvek, protože si myslím, že v dnešním světě je potřeba hodnotit informace, které se na nás hrnou ze všech stran a ne vždy jsou objektivní a pravdivé. Reklama je všudypřítomná a když se vrátíme na začátek tohoto článku, tak si možná bude dobré uvědomit kolik reklam na "low energy" nebo "zero" výrobky obsahující aspartam jsme v posledních letech viděli.

Na závěr této úvahy bych si dovolil kratičký komentář, který je založen na jedné osobní zkušenosti, kterou jsem získal před pár lety při návštěvě Faerských ostrovů. Na místním velmi historickém a již dále nepoužívaném hřbitově jsme si prohlíželi náhrobky z 19. a počátku 20.století. Místní lidé se tam ve velké většině dožívali věku nad 90 let a to přitom žili jen z ryb, masa ovcí a toho, co si sami ve ztížených a izolovaných podmínkách vypěstovali. Ano, asi neznali stres, jako ho známe dnes my, takže žili ve větší pohodě, ale z hlediska stravy byli určitě "ochuzeni" o naše novodobé vynálezy. Otázka zní, jestli ty naše výdobytky opravdu k životu potřebujeme a možná, že právě umělá sladidla jsou skupinou, o které by se takto dalo uvažovat. Pokud touto poznámkou některé z vás trošku rozčílím, tak fajn, aspoň mi o tom napíšete něco do kontaktů.